Když se dobrý skutek vrátí.

 Po delší době mám chuť něco napsat. Tedy, mám tu chuť už delší dobu a taky témat je spousta, ale nikdy nebyl čas si sednout a prostě jen psát.
Dnes toho času taky není tolik, ale ta nutkavá potřeba je veliká.


Před měsícem jsem byla na rodinném výletě v Praze, navštívili jsme spoustu krásných míst, viděli muzikál Sestra v akci a viděli pražkou část rodiny. Při návratu domů jsem našla v garážích obchodního domu peněženku. Obsahovala spoustu dokladů, bankovní karty, různé věrnostní karty a 1000Kč. Bohužel neobsahovala, žádný telefonický kontakt na majitele. Pustili jsme se s tátou do googlení a strávili tím dobrou půlhodinu. Volali jsme na všechna telefonní čísla, které jsme našli. Nakonec jsme se vydali na informace (kde jsme se chtěli jen zeptat jestli někdo nepostrádá peněženku a případně odnést přímo na policii) k našemu štěstí tam přímo dva policisté stály, odevzdala jsem jim peněženku, vyfotili si mou občanku a já tak nějak doufala, že se peněženka dostane k majiteli.


Uběhl měsíc a na mě zazvonila ČP, že má pro mě balíček, nic jsem nečekala tak jsem seběhla dolů a tu obří krabici převzala. Když jsem uviděla na adrese odesílatele jméno pána z peněženky měla jsem neskutečnou radost, že se k němu peněženka vrátila. Rozbalila jsem teda balíček a našla tam celou čajovou sadu z porcelánu. Když jsem pak zadala pánovo jméno do googlu ve spojitosti s porcelánem měla jsem rázem jeho telefon i email - předtím jsem nenašla vůbec nic.
Nemůžu říct, že by se jednalo o něco co bych si běžně koupila, ale ve spojitosti s celou situací mě zahřálo u srdce, že věc, kterou já považuji za normální má někdo potřebu ocenit a opravdu jsi toho neskutečně vážím.

 Takže to, že se každý dobrý skutek vrátí je prostě a jednoduše pravda.

A rada na závěr? Dávejte si pozor aby jste neudělali dobrý skutek třeba s výrobcem rakví, ono kdyby vám přišla českou poštou rakev bylo by to teda dost děsivé.

... z extroverta stane takový asociální introvert se sklony k emočním výbuchům kdykoli se ocitne v psychické nepohodě!

Rozhodla jsem se po dlouhé době napsat článek, tak trochu jiný, tak trochu více o mě.

Zamysleli jste se někdy nad tím – vy co to děláte – že řada lidí, stojících za sebou ve frontě u pokladny, je pro někoho tím nejhorším místem? Že přeplněný obchod, plný pobíhajících a šťouchajících lidí zahleděných do sebe – nikoli však na dění okolo nich – způsobuje někomu silné bušení srdce a pocit „Pomoc! Nemůžu se nadechnout!“ Jedno slůvko – s dovolením ,promiňte, já se jenom protáhnu, půl metru diskrétní zóny za stojícím člověkem – tak málo by stačilo k tomu, aby se lidem lépe žilo. Lépe dýchalo.

Ano, patřím k těm lidem, kteří nezvládají druhé lidi. Nejradši jsem zavřená doma ve svém útulném pokoji zaneřáděném od dveří k oknu – to z jediného důvodu – POCITU BEZPEČÍ. Není nic horšího než v řadě na nákup narazit na člověk – zjevně … asi … nejspíš (?) – spěchajícího, který se postaví do vaší osobní zóny, vašeho osobního prostoru, dýchá vám na záda, cítíte z něj jeho parfém – případně celodenní šichtu, nebo přepálený tuk nebo prostě jen pot – který nedokáže pochopit, že tím půl krokem co děláte od něj, neděláte prostor jemu aby se mohl posunout také, ale děláte prostor sobě aby jste měli alespoň pocit, že se můžete nadechnout.

Vůbec nejlepší situace nastávají na takových místech jako jsou „sekáče“, obchody s jakýmkoli zbožím, kdy stojíte u regálu a najednou se u vás – těsně ve vaší blízkosti – ocitne někdo jiný. Cizí. A nevadí mu, že tam jste také protože on je přeci ten podstatný, ten důležitý, to vám vadí on NE VY JEMU. Je to tak, já vím, respektuji. Ale nesložím zpět starý život.

V tomhle se můj život změnil, nikdy jsem nevěřila, že se ze mě jakožto z extroverta stane takový asociální introvert se sklony k emočním výbuchům kdykoli se ocitne v psychické nepohodě (dlouhá definice co?). Stalo se. A doufám, že se najdou lidé, kteří dokážou pochopit, že ne všechny lidské problémy jsou okem viditelné. Že ano, vypadám jako relativně zdravá holka. Ano mám Myasthenii Gravis a taky ANO necítím se nejlépe ve společnosti lidí – ani těch mě nejbližších ani těch cizích. Nezvládám nejjednodušší všednosti. Je to tak.

Častokrát si připadám jako taková nedokončená skládanka. Naučím se na zkoušku, ale nezvládnu na ni dojít. Domluvím se s kamarády na akci, ale nezvládnu na ni dojít. Radši budu doma s knížkou než jít mezi kohokoli.  Jedu na kole a přemýšlím, že když jedu z kopce dolů nebylo by vhodné aby mi praskla odpružená vidlice – protože to by znamenalo konec. Přemýšlím nad vším co se může stát – obzvlášť v davu lidí.

Když jsme u toho kola – napadlo vás někdy jak samozřejmě někteří lidé odsuzují skutečnosti? Nedávno se mi stalo, že nějaký dobře vypadající mladý muž prohlásil v kolektivu nás lidí: „Naprosto nechápu lidi, co si pořídí ELEKTRICKÉ kolo, vždyť je to taková hloupost!“ Usmála jsem se a jen poznamenala: „Ne všichni můžou jezdit na kole normálním – ale jízdu na kole milují tak si pořídí elektrokolo. Tak to je.“ Víte, mě nevadí, že někteří lidé mají nějaký názor a za ním si jdou. Na stranu druhou, by lidé mohli přemýšlet: PROČ? Z jakého důvodu, to někdo má jinak.

Asi jsme dnes řekla vše co jsem měla na srdci, asi jste viděli zase kousek mého vnitřního já, mého tak trochu porouchaného světa. Tak trochu světa, kde se kolečka rozešla a nejdou v tom souladu v jakém šlapali dříve. Ale takový je život. Taková jsem já, vy – nebo ty? Prostě my. Svět.

A moudrá věta na závěr?

„Co člověk potřebuje (k životu)? Trochu jídla a v zimě teplé oblečení. A důvod žít."  

Tak se snažme, žít tak ať máme důvod. A pomáhejme těm co nemají v zimně teplé oblečení a přes rok co jíst. 

S pozdravem Kateřina

Tisíc polibků - Tillie Coleová (můj knižní report)

Tisíc polibků - Tillie Coleová 

Už vám po dočtení knihy puklo srdce? 

Mě už se to u pár knih stalo, často u knih brečím, 

často mi u nich ukápne slza, ale málo kdy se mi stane,

že bych u knihy brečela od 50 strany vkuse. Tady, se mi to stalo.

Kniha, kterou bych si nikdy dobrovolně nekoupila, se ocitla v mé knihovničce díky http://penny-and-books.blog.cz .Moc hezky o ní mluvila a nebránila se srovnání s "Všechny malé zázraky", kterou jsem do nedávna považovala za nejsilnější YA příběh. Pravdou je, že "Tisíc polibků" ji dohnalo, a ačkoli se jedná o úplně jiný příběh je stejně silný.

Rune a Poppy, dvě děti, dvě odlišné povahy, jeden svět, jeden dvorek, jedna obrovská "dětská" láska, která přesáhla hranici právě oné dětské lásky a stala se osudovou. Osudovou pro Poppy, osudovou pro Runa a osudovou i pro čtenáře - tedy, osudovou pro mě.

Samotný příběh začíná, když je hrdinům 5 let, Rune se přestěhuje z Norska do USA a potkává Poppy, která ho překvapí hned samotným přivítáním.
Kdo z nás, už zažil kamaráda, se kterým si na začátku v těch 5letech, slíbil že budou kamarády navždy a napořád? A komu tento kamarád zůstal v životě na pozici toho nejlepšího kamaráda do dnes? Hm?

Poppy a Rune nám ukazují, jak má přátelství vypadat a jak se z přátelství může stát láska.

Jak má vypadat vztah dítěte k prarodičům a jak takový vztah, může změnit život samotného dítěte. 

Poppy s babičkou milují dobrodružství, když babička umírá, zadá Poppy na smrtelné posteli poslední a nejdůležitější dobrodružství a to aby za celý svůj život získala "TISÍC POLIBKŮ", Rune si uvědomí, že on chce být ten jediný kdo ji tisíc polibků dá, že nikdo jiný, ji ty polibky dát nesmí. Povede se mu to? Nezmění se něco? Přeci jen dětská láska, která začíná v 9 letech nemůže přeci ustát tu tíhu reálného světa.

Čekává vás 344 stran emocí, souhlasného přikyvování hlavou, a nekonečného smrkání a utírání slz. Od začátku tušíte, jak se příběh bude vyvíjet, ale i tak.... i tak vás dostane do kolen. 

Knihu jsem přečetla za den, celý den jsem u ní brečela a po dočtení si připadala emočně vyždímaná.

Přemýšlela jsem nad všemi polibky co jsem kdy v životě dostala a dokonce sáhla po diáři abych si pár, těch šťastných a do jisté míry (s ohledem na přítomnost) naivních chvil vybavila.

Miluju svět jak ho vnímá Poppy, chci vidět všechny zachycené okamžiky. Chci věřit, že EPILOG byl v téhle knize pravdivý....  Že na konci je to jako ve snu.

HODNOCENÍ?

5*/5* 

S pozdravem Kateřina!

Víš, že tě miluju? - Estelle Makame (můj knižní report)

Víš že tě miluju?

3*/5*

No, zcela upřímně, jedná se o pěknou, přeslazenou, pohádku. Dokážete si představit v 16ti letech večírky plné alkoholu, drog a sexu?

Nedokážu si přestavit, že v USA kde je člověk považován za dospělého "až" ve 21 letech se baví stylem, jaký je popisovaný autorkou. Berme v potaz, že hrdinové této knížky chodí do třetího ročníku na střední.

Na stranu druhou, se jedná o prvotinu autorky a dalo by se ji hodně odpustit, se stala fenoménem a ve Velké Británie se zařadila do žebříčku 5ti nejlepších YA knih všech dob. Upřímně, nechápu, proč? Nemůžu říct, že by mě kniha nebavila, na stranu druhou mě nijak nenadchla.

Co se samotného obsahu knihy týče, TĚCH PŘEKLEPŮ! - proč? Autorka píše čtivě, dokáže do děje vtáhnout, ale nevím do jaké míry je to tím, že mě samotné téma zakázané lásky, připadá čtivé - obzvlášť takové, kde nevlastní sourozenci NEMAJÍ ani jednoho společného rodiče, ale řeší se to poměrně dramatickém způsobem. Nicméně, osobně mi připadá, že je kniha pouhou kopií knižní série: "Rosemary Beach" , nepřijde mi, že by "Víš že tě miluju?" přinášelo něco nového. Jedná se o oddechovou literaturu, která vás vtáhne, ale ničím neohromí.

Plusy a mínusy:
+ samotný konec, který není "otevřený", ale i přesto vás nutí počkat si na další díl a nebo naopak knihu zavřít a už si na ni nevzpomenout.
+ prostředí, ve které se kniha odehrává

- věk postav, naprosto NEREÁLNÝ k ději knihy
- předvídatelný děj
- dělá průměrný teenager v USA i něco jiného než každý den pije, pije a pije?

Závěrem snad jen, knihu jsem si přečetla ráda, ráda si přečtu taky její pokračování, ačkoli si myslím, že se dá reálně a lehce odhadnout jak se budou následující dva díly vyvíjet. Ale pořád, pokud jste nečetli Rosemary Beach a toto téma "zakázané lásky" vás zajímá doporučila bych začít tam. A pak si možná "nostalgicky" přečíst "Víš že tě miluju?".

Hodnocení: slabé 3* z 5*

Četli jste? Co na ni říkáte?

S pozdravem Kateřina 

3...2...1 začínáme zase aktivněji!

Ahoj zdravím vás po dlouhém době u nového článku.
Rozhodla jsem se zase postupně vracet k psaní, ne že bych přestala chtít psát, ale přestala jsem mít čas a inspiraci. Zjistila jsme, že můj život tak nějak utíká a já nevím jakým směrem a je čas ho nějak uchopit. Proto jsem se rozhodla začít dělat to co chci, bez ohledu na to, jak úspěšná budu.

Články budou jak o mém boji s MG, tak o čtení knížek, tak o grafice tak... světe div se, o mé hudební tvorbě. Rozhodla jsem se, že nechám pouze tento jeden blog, nebudu rozdělovat, Vždy vás v názvu upozorním čeho se bude daný příspěvek týkat.

Dneska vám chci dát jen info jak se mi vede.... upřímně řečeno, nevím, jaká odpověď je ta pravdivá. Psychicky si připadám "ztracená", fyzicky "vysílená", ale na stranu druhou šťastná, protože dělám co chci jen nějak to zdraví k tomu schází.
Máme za sebou léto, kdy jako instruktorka pomáhám s www.kamaradnaprazdniny.cz , takže pokud by jste chtěli zažít super výlet na vodě - s dětma či bez, určitě se ozvěte. Není nic lepšího než zažít takové prázdniny jako zažívám já! :-)

Těším se, že se společně budeme potkávat častěji, nebojte, dám vám vědět víc, jaké jsem měla léto, jak moc se má MG zlepšila/zhoršila. Ale to dáme až do speciálního článku týkajícího se MG, taky co jsem četla, navrhovala či složila.

Mějte se a dejte mi vědět, jaké jste měli léto vy! :-)

Má nová trička!!

Moje nová trička

Ahoj všechny vás moc zdravím! Po dlouhé době jsem se rozhodla uskutečnit svůj nápad a nechat si vyrobit vlastní trička. A dneska mi je pošťák doručil! :-)

Takže, živote? Dej si chvíli pauzu, díky!

Čas od času se mi zasteskne po určitém období mého života. Po lidech, kteří v daném období byli na první místě a kteří teď, nejsou na místě žádném, protože spadají do kategorie – ty které si neviděla xy měsíců/let.
Od určitého období se můj život změnil, v určitém momentě, určitého roku, ale i předtím byly chvíle, jako je tato. Kdy jsem se přes polopropustné sklo – které nefunguje uplně správně, neboť ukazuje jen věci, které chtějí dotyční abych viděla – dívala na to jak žijí své životy. Na jejich úspěchy a pády. Nikdo se nás nikdy neptá, jak chceme s životem naložit, protože v určitých chvílích jsou pravidla rozdána. Vychodit základní školu (A MÍT SPOUSTU KAMARÁDŮ!!), pokud možno uspět i na střední (i co se kamarádů týče) a pak se zařadit do vysokoškolského života – či do pracovního procesu a nezapomenout udržovat sociální kontakty. Každé toto období sebou nese i spoustu kamarádů, přátel či lásek. V každém daném období si s těmito lidmi slibujete, že se neopustíte, že se budete vždycky vídat a o všem si říkat. A pak jste pryč, týden, měsíc, rok, až se postupně vídáte jen na srazech po xy letech. Moc ráda bych řekla, že já to takhle nemám, ale mám. A na tohle období odcházení vás život nepřipraví, nepřipraví vás na určitou samotu, kterou někdy pocítíte když sledujete fotky ze starých míst, tříd… Nepřipraví vás na to, že budete říkat svým novým kamarádům, novým polovičkám věty typu: „Koukej! Tohle byla má nejlepší kamarádka, nejprve jsem se nemohly vystát, ale pak jsme bez sebe nedaly ani ránu!“ „ A koukej, tohle je on! To byla má první platonická láska, která si začala s mou kamarádkou a já si připadala že se svět zbláznil a proč mi to ten osud jako dělá!!“
Je tolik lidí, o kterých bych i v tuhle chvíli řekla, že jsou mí nejlepší přátelé, ačkoli o nich nic nevím, protože to byli právě oni, kteří mi v určitém daném období mého života rozuměli nejvíc. Co se stalo? Nevím, možná jen život ukázal svou sílu, čas vystrčil drápky, ty – já – my se změnili. Pro člověka založeného na stálých věcech je tento fakt těžké skousnout, neboť bych právě teď nejradši zastavila čas a šla navštívit všechny své přátelé. Všechny vás, co tohle čtete i vás co tohle nečtete.
omlouvám se, za to, že už nejsem ve vašich životech, přítomná do takové míry. Omlouvám se i svému srdci, že dává přednost jiným věcem než je právě stálost.

Asi je to jasné, ale mé polopropustné sklo – ve vaši řeči, vaše FB zeď – mě udržuje alespoň částečně v kontaktu s těmi, kteří pro mě dřív, ale i teď znamenají tolik vzpomínek, pocitů, chvil a přesto všechno jsme se neviděli třeba spoustu let. Jenže? Když už najdete společnou chvíli se vidět, což je někdy to nejlehčí co může být něco se přihodí, onemocníte, dostaví se důležitá schůzka či co já vím pracovní pohovor.

A když se potkáte na ulici – klidně s osobou, která byla tou první platonikou láskou vašeho života – mávnete si na pozdrav a s omluvným úsměvem utíkáte dále svým zrychleným životem.

Hledáte někdy štěstí? Díváte se jen tak do zeleného mixu v trávě a hledáte své štěstí ukryté ve čtyřlístku? Já občas ano, a stejně tak občas, když ho náhodou najdu přemýšlím co je vlastně správné si přát. Možná že přát si samotné štěstí, je klíčem jak vyzrát nad osudem – přeci jen, když máte z pekla štěstí vysekáte se z kde jaké patálie, možná porazíte kde jakou nemoc a třeba se budete jeden den/týden/rok náhodně setkávat s každým kdo pro vás v určitou část vašeho života něco znamenal, a vy se alespoň na moment budete cítit zase těmi nezávislými malými dětmi, kterými jste byli třeba na základní škole, kdy jediný – nejčastější – problém byl, co se bude dělat venku, zda hrát fotbal či volejbal přes v té době už nepoužívaný klepáč.

Takže, živote? Dej si chvíli pauzu, díky!