Rozhodla jsem se po dlouhé době napsat článek, tak trochu
jiný, tak trochu více o mě.
Zamysleli jste se někdy nad tím – vy co to děláte – že řada
lidí, stojících za sebou ve frontě u pokladny, je pro někoho tím nejhorším
místem? Že přeplněný obchod, plný pobíhajících a šťouchajících lidí zahleděných
do sebe – nikoli však na dění okolo nich – způsobuje někomu silné bušení srdce
a pocit „Pomoc! Nemůžu se nadechnout!“ Jedno slůvko – s dovolením ,promiňte, já
se jenom protáhnu, půl metru diskrétní zóny za stojícím člověkem – tak málo by
stačilo k tomu, aby se lidem lépe žilo. Lépe dýchalo.
Ano, patřím k těm lidem, kteří nezvládají druhé lidi.
Nejradši jsem zavřená doma ve svém útulném pokoji zaneřáděném od dveří k oknu
– to z jediného důvodu – POCITU BEZPEČÍ. Není nic horšího než v řadě na
nákup narazit na člověk – zjevně … asi … nejspíš (?) – spěchajícího, který se
postaví do vaší osobní zóny, vašeho osobního prostoru, dýchá vám na záda,
cítíte z něj jeho parfém – případně celodenní šichtu, nebo přepálený tuk
nebo prostě jen pot – který nedokáže pochopit, že tím půl krokem co děláte od
něj, neděláte prostor jemu aby se mohl posunout také, ale děláte prostor sobě
aby jste měli alespoň pocit, že se můžete nadechnout.
Vůbec nejlepší situace nastávají na takových místech jako
jsou „sekáče“, obchody s jakýmkoli zbožím, kdy stojíte u regálu a najednou
se u vás – těsně ve vaší blízkosti – ocitne někdo jiný. Cizí. A nevadí mu, že
tam jste také protože on je přeci ten podstatný, ten důležitý, to vám vadí on
NE VY JEMU. Je to tak, já vím, respektuji. Ale nesložím zpět starý život.
V tomhle se můj život změnil, nikdy jsem nevěřila, že
se ze mě jakožto z extroverta stane takový asociální introvert se sklony k emočním
výbuchům kdykoli se ocitne v psychické nepohodě (dlouhá definice co?).
Stalo se. A doufám, že se najdou lidé, kteří dokážou pochopit, že ne všechny
lidské problémy jsou okem viditelné. Že ano, vypadám jako relativně zdravá
holka. Ano mám Myasthenii Gravis a taky ANO necítím se nejlépe ve společnosti
lidí – ani těch mě nejbližších ani těch cizích. Nezvládám nejjednodušší všednosti.
Je to tak.
Častokrát si připadám jako taková nedokončená skládanka.
Naučím se na zkoušku, ale nezvládnu na ni dojít. Domluvím se s kamarády na
akci, ale nezvládnu na ni dojít. Radši budu doma s knížkou než jít mezi
kohokoli. Jedu na kole a přemýšlím, že
když jedu z kopce dolů nebylo by vhodné aby mi praskla odpružená vidlice –
protože to by znamenalo konec. Přemýšlím nad vším co se může stát – obzvlášť v davu
lidí.
Když jsme u toho kola – napadlo vás někdy jak samozřejmě
někteří lidé odsuzují skutečnosti? Nedávno se mi stalo, že nějaký dobře
vypadající mladý muž prohlásil v kolektivu nás lidí: „Naprosto nechápu
lidi, co si pořídí ELEKTRICKÉ kolo, vždyť je to taková hloupost!“ Usmála jsem
se a jen poznamenala: „Ne všichni můžou jezdit na kole normálním – ale jízdu na
kole milují tak si pořídí elektrokolo. Tak to je.“ Víte, mě nevadí, že někteří
lidé mají nějaký názor a za ním si jdou. Na stranu druhou, by lidé mohli
přemýšlet: PROČ? Z jakého důvodu, to někdo má jinak.
Asi jsme dnes řekla vše co jsem měla na srdci, asi jste
viděli zase kousek mého vnitřního já, mého tak trochu porouchaného světa. Tak
trochu světa, kde se kolečka rozešla a nejdou v tom souladu v jakém šlapali
dříve. Ale takový je život. Taková jsem já, vy – nebo ty? Prostě my. Svět.
A moudrá věta na závěr?
„Co člověk potřebuje (k životu)? Trochu jídla a v zimě teplé oblečení. A důvod žít."
Tak se snažme, žít tak ať máme důvod. A pomáhejme těm co
nemají v zimně teplé oblečení a přes rok co jíst.
S pozdravem Kateřina
